Připomínat hrůzy války a zákonitosti jejího vzniku je posvátná povinnost každého humanisty. Jenže každé dobro lze zneužít: samozřejmou součástí každodennosti se stalo, že úsilí o politickou kariéru či novinářský žold bývá spojeno se zneužíváním fakt vytržených z historické souvislosti. Nejinak je tomu s výročím začátku 2. světové války. To si Západ připomíná v souvislosti s vpádem německé armády do Polska 1. září 1939. Tato datace má svoji logiku: do války byly v té či oné podobě zataženy čtyři mocnosti, které patřily k jádru světového politického systému – Německo, Velká Británie, Francie a Sovětský svaz. Ovšem pro Londýn a Paříž tato podivná válka měla více podobu neúspěšné nátlakové diplomacie než faktické účasti v bojích. Navíc rusofobním propagandistům vyhovuje, že Sovětský svaz nestál na straně napadeného Polska. A co víc: spojení této války s paktem Ribbentrop–Molotov pomáhá šířit iluzi, že za nejstrašnější válku v dějinách mohou stejnou měrou Německo i Sovětský svaz.

Rozbíjení chronologie je jedním ze základů propagandistické manipulace s dějinami. Také představě o tom, že 2. světová válka začala útokem na Polsko či podpisem dohody Ribbentrop–Molotov se vzpírá celá řada faktů. Je tudíž nutné znovu a znovu připomínat, že těmto událostem předcházelo přinejmenším sedm jiných velmi významných a dramatických příběhů, z nichž některé zásadním způsobem ovlivnily i osud Československa. A utvářely celkovou mezinárodněpolitickou atmosféru doby, která agresi vůči Polsku předcházela.

Útok na Čínu. Mukdenský incident, který se odehrál v září 1931 a který byl předobrazem nacistické provokace v polských Gliwicích, zahájil válku v Číně a vedl k okupaci Mandžuska. V červenci 1937 začala nová, „oficiální“ etapa čínsko–japonské války: japonské jednotky zaútočily na geopolitické jádro Číny.

Španělská občanská válka. Ta začala v červenci 1936 a trvala téměř tři roky. Na straně zákonné vlády tehdy bojovali i sovětští specialisté a interbrigadisté z přibližně dvaceti zemí, zatímco Německo a Itálie podporovaly povstalce. Francie, Velká Británie i USA vyhlásily neutralitu. Jednalo se o jeden z nejdůležitějších testů bojové i politické přípravy na některé rozhodující bitvy světové války.

Mnichovská dohoda. Ta byla podepsána v září 1938 Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií a vedla k odtržení velké části československého pohraničí ve prospěch Německa a částečně i Polska. Československo přišlo o své strategické hranice. Umíralo, neboť, jak už v lednu 1849 na Kroměřížském sněmu prohlásil František Palacký, „Čechy jsou kotlina, kotel však, aby nebyl zničen, nemůže se rozděliti“.

Smlouva o nenapadení mezi Německem a Sovětským svazem, zkráceně nazývaná pakt Ribbentrop–Molotov, byla podepsána v srpnu 1939 – tedy až po výše zmíněných sedmi událostech. Veřejná část této smlouvy představovala dohodu o neútočení na dobu 10 let. Tajný protokol, který byl součástí úmluv, mimo jiné uvádí, že „v případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě) bude severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Německa a SSSR. V této souvislosti obě strany uznávají zájem Litvy na území Vilna. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San“. Konkretizace měla být řešena „přátelskou dohodou“.

Wehrmacht zaútočil na Polsko 1. září a slíbená pomoc západních mocností Varšavě se ukázala jako bezzubá. V den, kdy polská vláda uprchla do Rumunska, tedy 17. září, Sovětský svaz zaútočil z východu. Hranice SSSR byla posunuta na západ, což se ukázalo jako mimořádně významné po německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941. Varšava ovšem dodnes využívá tohoto faktu k dehonestaci současné Moskvy, bez ohledu na to, že dnešní Rusko není Sovětský svaz. A bez ohledu na fakt, že během osvobozování Polska od německých okupantů zahynulo více než 600 tisíc rudoarmějců a více než 1,4 milionu jich bylo raněno.

Podpis paktu Ribbentrop–Molotov představoval rezignaci Sovětského svazu na principy kolektivní bezpečnosti. Smlouva byla podepsána v době, kdy selhala jednání s Londýnem a Paříží o společných zárukách míru. Po všech zmíněných akcích – od diplomatické sterilnosti v případě války v Číně, Etiopii a občanské války ve Španělsku přes mnichovskou zradu až po pasivitu při anšlusu a v době likvidace Československa – Moskva pochopila, že válka v Evropě je nevyhnutelná. Výše zmíněné události ukázaly, že Francie a Velká Británie budou nečinně přihlížet k německému rozebírání střední Evropy směrem na východ, tedy k hranicím SSSR. O tehdejších neutrálních Spojených státech nemluvě. Sovětský svaz zůstal sám. Na pořad dne nastoupila snaha Moskvy začátek války s nacistickým Německem co nejvíce oddálit, a to nejen v čase, ale i v prostoru.

Pakt Ribbentrop–Molotov byl navíc signován v geopoliticky mimořádně citlivé chvíli, kdy na východě eurasijského kontentu pokračovala japonská ofenzíva v Číně a začal japonský útok na Mongolsko. Byl podepsán v době bojů Rudé armády s japonskými vojsky u Chalchyn–golu (květen až září 1939). K velkým strategickým úspěchům tehdejší Moskvy patří, že se po celou dobu 2. světové války dokázal vyhnout bojům na dvou frontách. Kdo by ve světě, v němž hodnotu měla jen síla, dokázal postupovat lépe?

Churchill charakterizoval Polsko jako „stát na kolečkách“. Nalézt jeho pevnou historickou východní hranici není možné. Stačí připomenout, že v 17. století polští vojáci obsadili na několik let Moskvu, ovšem celé století před atentátem v Sarajevu byla Varšava součástí Ruské říše – zpočátku, jak nedávno v jedné diskusi prohlásil Zdeněk Vopat, na principu „jedna země, dva systémy“. Úkol stanovit východní hranici za 1. světové války nově vytvořeného Polska připadl polsko–sovětské válce (únor 1919 – březen 1921).

Válečná „štěstěna“ se během polsko–sovětské války přikláněla tu na jednu, tu na druhou stanu. Když probíhala ofenzíva Rudé armády a hrozilo nebezpečí, že se podaří spojit bolševiky s maďarskými či dokonce německými revolucionáři, zasáhla britská diplomacie. V prosinci 1919 tehdejší britský ministr zahraničí George Curzon navrhl hranici mezi Polskem a sovětským státem, které se od té doby říká Curzonova linie. Její podobu přibližuje přiložená mapa. Jenže pak přešla do ofenzívy polská vojska. Válka byla následně ukončena Smlouvou o příměří a předběžných podmínkách míru (1921) s tím, že nová hranice byla stanovena více než 200 kilometrů na východ od Curzonovy linie – k Polsku byly připojeny části dnešní Litvy, Běloruska a Ukrajiny. Západní mocnosti neprotestovaly.

Curzonova linie ale ještě dvakrát ožila. Představa západní hranice Sovětského svazu, která byla obsahem tajné doložky paktu Ribbentrop–Molotov, v zásadě odpovídá Curzonově linii. A nejen to. Na Jaltské konferenci nejvyššími představiteli a ministry zahraničních věcí Sovětského svazu, Velké Británie a Spojených států podepsaný Protokol uvádí, že „hlavy tří vlád jsou toho názoru, že východní hranice by měla jít podle Curzonovy linie s úpravami v některých oblastech od pěti do osmi kilometrů ve prospěch Polska“. Dnešní polská hranice s Litvou, Běloruskem a Ukrajinou je dědictvím po Curzonově linii.

Úpadek politické kultury, který se projevuje mimo jiné dezinterpretací příčin, povahy a výsledků 2. světové války, zakládá velké nebezpečí pro budoucnost. Rusofobní přístup některých politiků v diskusích o 2. světové válce nabývá podobu arogance i vůči Kyjevu a Minsku. Diplomacií velmi obtížně zformovaná a válkami podepřená hranice Polska nesmí být ale zpochybňovaná. Skrytá i veřejná kritika Curzonovy linie hrozí, že by Litva mohla přijít opět o Vilnius a Ukrajina o Lvov, o územních ztrátách Běloruska nemluvě. Ale nejen to. Na Jaltské konferenci Winston Churchill navrhl, aby polský stát byl obnoven „mezi takzvanou Curzonovou linií a linií řeky Odry“. To znamenalo nemalý posun západní hranice Polska na úkor říšského Německa. Churchillův návrh byl přijat a obsahuje jej i citovaný Protokol. Tento výsledek by nemělo zpochybnit ani případné zakrývání Churchillových soch například kvůli jeho účasti na koloniálních bojích proti paštunským kmenům v Britské Indii a proti Máhdího povstalcům v Súdánu.